Vyberte stránku

První ročník pohodového redneck mejdanu byl nejen o „amerikách“. Slovem i obrazem vás jím provedou členové týmu RadioDixie.cz.

První ročník fesťáku Dixie on the Road je už nějaký ten pátek za námi. Byla to akce co do organizace veskrze punková, ale přesně taková, jaká se nám líbí. Kdo chce sofistikovanou show zajištěnou ansámblem profesionální produkce a tisícem dobrovolníků, nechť vyrazí na fesťáky, na kterých si megakorporace nakupují další uživatele svých kreditek, nejdražších mobilních tarifů v Evropě nebo chleba z pilin. Dali jsme proto našim zážitkům z Konopáče u Heřmanova Městce trochu času dozrát a přinášíme vám postřehy autorů, se kterými se potkáváte na stránkách webmagazínu Rádia Dixie a akci prožili doslova na vlastní kůži.

Mr.Beman: Byla to jízda!

Byla to jízda! Řečeno slovy klasika, vidím jen výjevy. Na místo jsem dorazil v pátek krátce po poledni. Pozdravil se se všemi přáteli, ubytoval se, nafasoval stravenky, dal si první pivo a výborné chilli con carne a poté se šel s Jiráskovými dívat na stavbu pódia. Vše se dokončovalo, najížděly další a další vozy i návštěvníci, muzika hrála a všude vlály vlajky hvězdnaté a na nich bílý kříž.

Druhé pivo a první Bulleit. Ladíme detaily našeho prvního vstupu a obdivuji Martyho, jak dokáže tak rychle a efektivně odpovídat na tu neuvěřitelnou spoustu důležitých i zcela nepodstatných otázek. A už je to tady! Zvuková zkouška a jdeme na to! Mikrofon do ruky a vítáme Vás na historicky první Dixie On the Road!


Pak už to šlo v nádherně rychlém sledu. Pivo, Bulleit, auta, vojáčci, David z LEXu, Míša Leicht s Forhandem, zápasy v bahně a nakonec Bandoleros. Omlouvám se Martymu, že jsem evidentně díky hovoru s pohlednou barmankou Vendy prošvihl vstup před Bandoleros a Marty mávne rukou, řka ,,to je punk“, netušíc že vlastně definuje celou akci. Vidím jen výjevy a páteční noc se mi moc nevyjevuje.

Sobota potvrzuje platnost pořekadla těžká rána opilcova. Naštěstí trénuju dlouhodobě a pravidelně. Sprcha, kafe, pivo. V tomto pořadí. Jo a taky jsem něco snídal, jenom už nevím, co to bylo. Jsem fit a znovu na pódiu.

Vzpomínám si na konfederační jednotku, motorky Indián, Black Buříňos a Mayhem. Marty mi, jako známému polabskému sportovci, svěří tu část programu, kde silní hoši nosí těžká břemena a já šaškuju, co to dá. Mezitím se samozřejmě průběžně občerstvuji, protože počasí je jako na objednávku a slunce pálí jak v Alabamě o sklizni. Můj pitný režim toho dne by se dal označit za totalitní.

V průběhu odpoledne se všechno zrychluje. Vyhlašujeme nejhezčí auta v jednotlivých kategoriích, máme módní přehlídku a všem to moc sluší. Dál se zápasí v bahně a to svinstvo dostávám z tenisek doteď. Barmanskou show jsem ještě nezmínil, přitom ten Old fashioned bych si dal hned. Hoši, děkujem!

Některé úseky mého působení v roli moderátora jsou dokonce zdokumentovány. Již legendární se stala tzv. „jižanská lisovačka“, při které jsme našli nového majitele starého Cadillacu, nebo finále zápasů v bahně. Co bych ale rád ještě někdy viděl, je vyhlášení Miss Dixie, kdy jsem se, dopředu nic netušíc, stal předsedou jednočlenné komise a jako Jirka Korn v písni Miss Moskva jsem v mátohách vybral prostě tu, která se mi líbila nejvíc.

Sobotní noc byla o poznání romantičtější. Účelové uskupení, sestávající z Václava, jeho přítelkyně, Terky, Tyfa, Martyho a mojí maličkosti se odebralo do vojenského ležení, kde jsme zjistili, že Marty skvěle zvládá zahrát na kytaru největší hity Greenhornů, a že si nikdo moc nepamatuje texty téhož. I tak to byl super potlach!

V neděli jsme uklízeli, loučili se, opalovali se, střízlivěli a rekapitulovali polozapomenuté detaily předchozího večera. Za sebe mohu říci, že bych tam vydržel klidně ještě týden, protože, a tím se dramatickým obloukem dostávám zase na začátek, to byla jízda!

Ivo Strejček: Svoboda a respekt pod rebelskou vlajkou

Věc, která mě na tomhle fesťáku bavila, byl absolutní pocit svobody. Uprostřed květnového eurounijního šílenství přezdívaného „volby do Galaktického senátu“, které ale vlastně skoro nikoho nezajímají, se na jednom místě potkala parta lidí, kteří neřešili zachraňování pacifických korálových ostrovů před globálním oteplováním. Nepotkal jsem ani nikoho, kdo by v okruhu svých přátel láteřil nad predátorskou obchodní politikou zemí jihovýchodní Asie a jejími dopady na portugalského rolníka. Všichni se starali o své, hlavně si užívali a každý z nich přispěl k naprosto pohodné a fajn atmosféře. V respektu ke všem ostatním si užívali pohodu, dobré pivo, super hudbu, nebo prostě víkend s krásným počasím, které jen zvalo vypadnout na chvíli ven.

Je signifikantní, že se tahle parta lidí, kterou spojují myšlenky osobní svobody a vzájemného respektu, sešla právě pod vlajícími rebelskými vlajkami. Právě těmi, kteří mnozí tvůrci „mainstreamového“ zpravodajství a liberální politici označují za symbol tak zvané „politické nekorektnosti“. Mohlo by se zdát, jako by myšlenka „postarej se sám o sebe“, hrdost na své dějiny či obhajování práva nosit zbraň pro ochranu sebe a svých blízkých, byly hodnotami, které už byla vytlačena do nějakého novodobého neoficiálního disentu.

Právě akce Dixie on the Road na Konopáči u Heřmanova Městce ale jasně ukázala, že pořád existuje spousta lidí, pro které tyto hodnoty ale mrtvé nejsou. Je mnoho těch, kteří si chtějí žít svůj život po svém a nepotřebují stát, aby jim říkal, co by bylo nejlepší, aby dělali. Těch, kteří nechtějí opouštět generacemi prověřené hodnoty jenom kvůli tomu, co je zrovna módní. Prostě fajn lidí, kteří se sdružují právě kolem projektu Dixie. Tahle skvělá atmosféra vytvořená bezva lidmi byla pro mě osobně ten pomyslný top celého fesťáku, bez kterého by vlastně zbytek programu byl úplně jedno.

Petr Brábník: Dvoukoloví miláčci na Konopáči

Ani celé sobotní odpoledne nestačilo, aby se daly projít všechny stroje, které na sraz Dixie On The Road 2019 na svých dvou kolech dorazily. Ale že se bylo na co koukat! Téměř vše, co jsem viděl, bylo „Made in USA“, navíc skoro všechno byly dvouválce. Abych byl ale přesný – našly se ale i šesti (i čtyřválcové) Hondy Gold Wing. Už teď už slyším, jak si všichni, kdo tohle čtou, říkají „to je blbec, Honda je přece japonská, tak co dělá na srazu amerik…“ (variace na tuto větu nechávám vaší fantazii a gustu). Omyl, přátelé, podívejte se odkud mají Gold Wingy své rodné listy!

Na Konopáči byly především stroje H-D, výše zmíněné Hondy, ale i Indiány. A právě Indiánů bylo nejvíc! To ale nebyla náhoda, protože, že kluci z Indian 1901 Pardubice měli na fesťáku stánek nejen s krásně zrestaurovanými veterány, ale především nejnovějšími stroji této znovu v život uvedené značky. A tak je jejich fandové, zákazníci a přátelé bedlivě kontrolovali, jestli tu nedělají ostudu.

Trochu mi chyběla výstavka nějakých zajímavých přestaveb a úprav. Tedy ne, že by tu byly pouze motocykly, tak jak vyjely z fabriky, ale jsem si jistý, že garáže českých fandů dvoukolových strojů skrývají další úžasné kousky, které by se na Konopáči vyjímaly. Takže podtrženo sečteno, bylo na co koukat a kdo nedorazil, prohloupil.

Richard Spitzer: Tady byl svět ještě v pořádku

Oslava pátých narozen Rádia Dixie nabídla krásná auta, motorky i dívky, to vše doplněné skvělou jižanskou muzikou a zajímavým doprovodným programem včetně bohaté tomboly. Pro mě však bylo důležité, že se tu sešli lidé, které spojuje stejný zájem, stejná láska k poctivým americkým kárám, motorkám a Americe samotné. Potkaly se tu stovky lidí různých povolání i věku, ale stejného smýšlení. Nezávidí si, ale vzájemně si přejí úspěch a vyměňují si zkušenosti a zážitky.

Tak probíhá jistě většina srazů majitelů starých „amerik“, ale mejdan Dixie on the Road 2019 měl přece jen něco navíc. Byl to především jižanský duch, kterým autokempem Konopáč prostoupil. Místo, kde parta nadšenců lidem připomíná život konfederačních jednotek, ale především kde stále ještě mohou konfederační vlajky vlát. Bez „sluníčkářské“ hysterie a obviňování z rasismu. Kde si lidé mohou obléci, co chtějí, bez obav, jak se na ně bude okolí dívat.

Proto se celý víkend dá jednoduše popsat větou z jednoho marketingového sloganu – tady byl svět ještě v pořádku. Na Dixie On The Road jsem se mezi lidmi, kteří se klidně zdraví a usmívají se na sebe, i když se neznají, cítil opravdu dobře.

Petr Jirásek: Genius loci Dixie On The Road

Nestačí mě málo, ale víkend strávenej ve společnosti amerických auťáků, skvělý muziky, dobrýho jídla, veteránů konfederačních jednotek, holek v bahně, proudu piva, bourbonu a kupy dalšího povyražení, mě fakt pozitivně nakopnul do rozjezdu letošní letní sezóny! Když jsem v onen pátek kolem poledne dorazil na Konopáč a na horizontu uviděl připravenou velkoplošnou obří LED obrazovku, velký hudební podium a okolo lajny vyvýšených tribun s vlajícíma rebel flagama, tak jsem si málem sednul blahem na zadek. Paráda, to tady ještě nebylo! Všechno ready na pořádnej vidláckej mejdan!

Pivo jedenáctka byla OK, jídlo bylo OK, všude bublající ameriky najíždějící na pozice, motorky (stánek Indian Motorcycles samozřejmě nechyběl), tábory konfederačních vojsk s vojáky v historických uniformách a dobovými zbraněmi, tlupy pohodových rednecků i běžných návštěvníků, kteří se přišli podívat na starý americký železo, vyletněný kočky… a taky spousta známých a kamarádů. A to a jsem ještě stihnul pomoct s přípravou areálu a parkováním.

„Bude to totální punk, děláme to poprvý“, pravil na úvod fesťáku majitel a guru Rádia Dixie Márty, který měl všechno organizačně na krku, a to se ještě jal s kolegou Bemanem celý dvoudenní program moderovat. Dal to skvěle a kupodivu ten obrovskej zápřah od několikaměsíčních příprav až po řízení programu na místě nakonec přežil. Dokonce snad i relativně ve zdraví.

Všechno fungovalo bezvadně a na profesionální úrovni: stříbrnej Caddy našel svýho šťastnýho výherce, holky řádily v bahně, módní přehlídka redneck hadrů byl super, exhibice svalovců byla fajn, defilé nejhezčích auťáků z celýho srazu naprostá špice a paráda!

Muzika byla v cajku, jak se na takový akci sluší a patří. Na obrazovce byly k vidění country a southern rock esa. A klipy střídaly živý kapely hrající od bluegrasu po klasický dixík v buřinkách. Oba večery pak zakončily skvělí interpreti. Páteční večer si vzala do parády liberecká banda Bandoleros se svým špinavým rokenrolem s texty plnými nebezpečných mexikánců, drogových gangů a úskočných gringos. Sobotní večer se nesl v tónech The Cell z Prahy, jejichž vycizelovaný a vyzrálý southern rock evropské úrovně není třeba už vůbec představovat.

Pohoda, americká krása, klid i odvaz a společnej genus loci. Takovej byl v mých očích Konopáč 2019 v režii Radia Dixie! A za rok jen dál, výš a líp!

Dalibor Mierva: Hudba na Konopáči gradovala ke zlatému hřebu sobotní noci

Pokud bych měl trochu zavzpomínat, co a jak se letos hrálo na oslavě pěti let Rádia Dixie, je to, s lehkým odstupem pár týdnů docela příjemná vzpomínka. Pojďme tedy popořádku. První kapelou, která se na Konopáči představila byli hosté z Plzně a sice Míša Leicht & Forehand.

Míša je velezkušený bluegrassový frontman své hlavní kapely Cop a Forehand je jeho vedlejší projekt. Domácí ani zahraniční bluegrassovou scénu nijak zásadně nesleduji, ale mé hudební prazačátky ale patřily Greenhornům a tak jsem se na Míšu Leichta moc těšil a těšení bylo na místě. Bylo to fajn – prostě příjemná a pohodová muzika, kterou bych si klidně pustil i na dlouhé cestě autem.

Mé srdíčko ale tluče přeci jenom trochu ostřeji a tvrději, a tak mým favoritem páteční hudební části programu byli liberečtí Bandoleros. Pro mě jedna z nejoriginálnějších domácích southern rockových kapel, která je víc bigbítová než bluesová. Navíc disponuje dobře zpívajícím, výborné české texty skládajícím a na pódiu nepřehlédnutelným frontmanem. Aranže dvoukytarového zápřahu, skvělá šlapavá rytmika, no prostě bomba!

Sobotní program se trochu vymykal původně plánovaným časům, ale to vůbec nevadilo. První jsem na pódiu zaznamenal kapelu The MayHems. Jak jsem se dočetl, měli hrát směs rockabilly a rock´n´rollu. No dobrá. Nebyla to úplně má sklenka bourbonu, ale svoje publikum si našli.

V podobném duchu a mých pocitech, i když už trochu veseleji a s nadhledem, pak hrála další partička Black Buřiňos. Už podle kostýmů bylo jasné, že recese bude jednou ze součástí hudební produkce „dechovky“, specializující se na hot New Orleans Dixieland. I tato muzika je samozřejmě teritoriální součástí regionu, ze kterého „my jižani“ čerpáme svou hudební ideologii a i když, jak jsem psal výše, mou doménou je spíše bigbít všeho jižanského druhu, tahle produkce mě bavila. Už jen proto, že se očividně muzikanti sami bavili a netvářili se tak vážně, jako že dělají nějaké „umění“.

První kapela, která mě fakt zajímala a i bavila, byli BlueGround. I když měli v podtitulu své prezentace v programu napsáno, že hrají „hard rockin´country“, já tohle škatulkování nemám rád. Navíc to slovíčka “hard” mám spíš spojené s bigbítem a BlueGround hráli, dle mého názoru skvělé a poctivé country. Tuhle kapelu trochu sleduji, protože jejich frontman Martin Mikuláš už několikrát ve studiu i na výročních koncertech spolupracoval s mou nejoblíbenější domácí southern rockovou kapelou The Cell. A protože The Cell byli finále sobotního programu, věřil jsem, že nejlepší ale teprve přijde!

Asi nejsem úplně objektivním hodnotitelem a přiznávám, na rozdíl od našeho premiéra, že jsem v obrovském střetu zájmů. Ale prostě je to tak The Cell jsou naší domácí absolutní špičkou. Jenom díky poměrům v naší hudební branži se stále pohybují v amatérském prostředí, přestože kvalitativně na první ligu, nebo i extraligu mají. The Cell mají skvělý vlastní repertoár, možná trochu na škodu jen s anglickými texty. To má ale svůj historický důvod.

Všechna tři vydaná alba mají vysokou úroveň a písničky jsou dostatečně pestré. Od stylových bluesovek, přes countryové natřásáky až po bigbítový nářez. Dvě šikovné vokalistky nejen zdobí na pódiu, ale každá z nich dostává prostor k sólovému zpěvu a jednu pecku zpívají spolu.

Jako host vystoupil asi ve třech písničkách Dominik Wallenfels, zpěvák dnes už kultovní české kapely General Lee. Škoda, že se nepodařilo muzikanty této kapely dát dohromady, aby na Konopáči vystoupili sami za sebe. Byl jsem rád, že se aspoň objevil Dominik a věřím, že si to i on užil.

Na závěr si neodpustím jedno popíchnutí The Cell. Mám pocit, že už dlouho hrají stále stejný repertoár a nepřibývají nové písničky. Co vy na to?

Každopádně akce Dixie On The Road byla letos na Konopáči velmi vydařená i po hudební stránce. Myslím si, že by byla škoda ten potenciál, který areál Konopáče i celý projekt Rádia Dixie má, ve spojení s těmi skvělými lidmi kolem aut, motorek, reenactingu, hudby nevyužít i propříště. Těším se proto i na další ročník!

Honza Korbel: Profesionálové v maskáčích i pruhovaných podvlíkačkách

Na tuhle akci jsem se dost těšil. Když jsem rozvěsil rebelský vlajky po tribunách a začaly ve větru vesele vlát, říkal jsem si sakra, to je jak oslava první vyhrané bitvy u Manassasu. No a vlastně byla.

I když to možná necítili všichni návštěvníci stejně, duch rebelství a určité nadčasové výjimečnosti byl všudypřítomný. V úžasných amerických kárách, které si to brumlaly při jízdě areálem srazu, v táboře armády konfederace pod vlajícími plukovními prapory Louisiany, Texasu, Georgie a Virginie i v military campu JTF Raiders. No a o těch posledních zmíněných chci vlastně napsat, protože pokud bych chtěl někoho chválit, tak je.

I když si asi spousta lidí řekne, že si jenom hrají na vojáky, jste na omylu. Dámy a pány z tábora CSA (Confederate State Army) znám všechny osobně a co je jim opravdu vlastní je obrovské nadšení pro to co dělají a Jižanství, které by jim mohli závidět i současní obyvatelé amerických státu na jih od Mason-Dixon Line. Jednotka JFT Raiders pro mě byla velkou neznámou. Nic moc jsem o nich nevěděl, ale po této akci mohu s klidným svědomím prohlásit, že je mi velkou ctí je znát. To s jakou profesionalitou se zhostili svého nelehkého úkolu bezpečnostního zajištění celé akce je skvělou vizitkou pro všechny holky a kluky z této jednotky.

Skvělým nápadem byly i výstavy chladných a palných zbraní s erudovaným komentářem podaným Msgt. „Kečupem“, Col. Palárcem, Maj.SykouSsgt.Černým, včetně možnosti si mnoho zbraní opravdu „osahat“. Doufám, že se vaše prezentace líbila návštěvníkům tak, jako se líbila mně. Přátelé, za mě děkuji a jak se říká – bylo mi ctí a národním svátkem.

Co říci závěrem?

Protože žádný učený z nebe nespadl tak i my se máme dost co učit, aby fesťák Rádia Dixie byl příští rok ještě lepší. Atmosféra májových nocí na této akci nás ale vzala za srdce. Rádio Dixie je hlavně o vás – našich posluchačích a čtenářích, tak nám napište i vy, co se vám na Konopáči líbilo nebo co můžeme napřesrok vylepšit. Jsme přece jedna hodně početná „redneck“ rodina, což pohoda na Dixie On The Road ukázala. Díky Bohu za to!

Text: Ivo Strejček, Mr.Beman, Petr Brábník, Richard Spitzer, Petr Jirásek, Dalibor Mierva a Honza Korbel

Fotografie: Jirka Poláček, Milan Louda, Dalibor Mierva, Radek Beneš – která fotka je čí, to ví možná Pámbů, ale my v redakci rozhodně ne…

Kompletní oficiální fotogalerii najdete ZDE 

P.S. Pokud byste se o zákulisí pátých narozenin Radia Dixie na Konopáči toužili dozvědět ještě víc, pan šéfredaktor Marty se nechal slyšet, že taky něco vyplodí. Co nejdřívějc prej. Tož číhejte na webuksichtoknize, lidi. Jestli nás ovšem do tý doby nezablokujou…